Poslední kapka

22. června 2016 v 12:08 | Ivka |  O mně
Ahoj všichni,
strašně dlouho tu nic nepřibylo, omlouvám se! Teď jsem na nějakou dobu odloučená od lezení, tak přišel ten správný čas na dohánění stále odkládajících se restů. Tak pokud už jste na mě nezanevřeli, tak si zde můžete přečíst, jak doposud běžel můj rok 2016.


Loňská lezecká sezóna byla naprosto pecková, dařilo se mi jak na skalách tak na závodech. A jak to většinou bývá, když to má člověk skvěle rozjeté, tak se to musí zákonitě posrat. Myslím, že to takhle zná více lidí, což?

Přelom roku 2015/2016 a následně lednový měsíc byly jedny z nejhorších dnů mého života. Pár lidí z mého nejbližšího okolí podrobnosti ví, nebudu zde nic soukromého rozpatlávat. Zkrátka se nám doma začala rozpadat rodina a kdo to zažil, tak ví, že to bolí hodně. Ale jak už mám od mala v povaze, vždycky jsem bojovala, nikdy jsem se nepřetvařovala (zkrátka to neumím) a vždycky jsem pomáhala tam, kde mě někdo potřeboval. Takže jsem byla ve výsledku pevným bodem, oporou, urovnávačem a bůhví čím ještě. Když už se to trochu uklidnilo, tak si hlava i tělo řeklo, fajn, Ivy, tady už jsi svoji práci odvedla, začni se soutředit na trénink a školu, ať doděláš zkoušky a ať ti neujede vlak...

Bylo mi dost zle, radikálně jsem musela změnit svoji stravu. Za což jsem teď vděčná, že přišel takový impuls a jím díky tomu mnohem lépe a zdravěji. Po 14 dnech tréninku přišla první stopka letošního roku. Angína. Nejdřív to vypadalo na 2-3 denní záležitost, protože se s tím tělo pralo statečně, nakonec to odneslo 14 dní. To by samozřejmě nevadilo, jenomže jsme měli od léta naplánované s Adamem Španělsko. Nikdy jsem nenavštívila klasické oblasti Margalef, Oliana, Siurana....což jsou si myslím značné nedostatky. Nevyšlo to bohužel ani letos. Po dobrání antibiotik jsem měla 2 dny do odjezdu. Tak jsem šla na stěnu, abych vyzkoušela, jestli má vůbec smysl někam jet. Zjistila jsem, že se vlastně necítím až tak slabě a že by aji lézt šlo. Ale jak všichni víme, svět není tak jednoduchý, jak se zdá.

Den před odjezdem mě začalo pobolívat v podbříšku. Vadila mi chůze, dávání nohy přes nohu, zvedání se z postele. A sakra. Tohle se mi riskovat nechtělo a nakonec jsem udělala dobře, že jsem neodjela, protože bych měla problém dojít vůbec do skal. Nakonec jsem strávila celý únor běháním po doktorech, aby zjistili, kde je zakopaný pes. Cestování během zimy MHD bylo utrpením. Do teď nikdo nepřišel s nějakým podloženým zdůvodněním, v čem byl problém, ale nejpravděpodobněji jsem si potrhala břišní mikrovlákna. Asi jak bylo tělo po angíně oslabené a pod vlivem antibiotik, tak během "zkoušení", jak na tom jsem a jestli můžu odjet do Špáňa, jsem si ještě přilepšila. Za to si samozřejmě můžu sama, ale myslím, že většina z nás lezců by to prostě zkusit šla, jestli jet, či nejet...

A 1,5 měsíce je pryč. Soupeřky trénují, já místo toho trénuji své nejmilejší! Po celou dobu těchto chmurných dnů jsem čerpala radost ze svých milovaných svěřenců, kterým se snažím předávat, co jsem za své lezecké zkušenosti nahromadila. Bez nich bych už byla opravdu nahraná. Jste moje zlatíčka!

V březnu jsem začala pravidelně lézt. Takže nejdřív to bolelo v 5a, 5b...pak to šlo se dostat k 6b, ale 6c už byla hranice, kde to začínalo bolet. Jedno lezení bez bolesti, jiné od první cesty s bolestí. Vůbec jsem nevěděla, na čem jsem. Čekání a trpělivost. Před odjezdem na Velikonoce jsem vybojovala na Hudy 7b. Heroický výkon. Asi jako když jsem na podzim vybojovala 8b/b+ v Legeru. Takže pecka! Velikonoční lezení bylo plné strachu, můžu zabrat, nemůžu zabrat? Ještě k tomu nohy po zimě nestály. Ale byla jsem konečně venku! Po několika měsících z Brna pryč! Jupííí!

Pak přišel další strašák. Nominační závody. Jak to asi bude vypadat?! Sebrala jsem odvahu a dorazila jsem na Smíchov. Pár lidí bylo lehce překvapených, asi už mě odepsali ;-). Ale jak jsem psala výše, já se nikdy nevzdávám ;-).
První cesta bylo peklo, tam mě břicho hodně bolelo. Druhá cesta už byla o strašně moc lehčí, takže tam naštěstí OK. Ve finále jsem lezla jako hlemýžď. Kdo někdy byl zraněný, tak ví, jaké to je, když musí kontrolovat každý pohyb, jestli je to OK, nebo jestli se má radši pustit. Hlemýždím tempem jsem dolezla tam, než mi nateklo úplně. Nakonec z toho bylo 4.místo, což byl vlastně splněný cíl. Jen mě mrzelo, že když už mě holky přelezly, tak mě měly přelézt aspoň pořádně a ne o 3 chyty...díky, holky, za motivaci! Věděla jsem, že až tak daleko nejsou...

Pak přišlo zdánlivě "klidné" období. Žádně závody. Jen přijímačky. Snažia jsem se od února ségru připravovat na přijímačky na osmileté gymnázium. Bohužel to neklaplo. Což mě moc mrzí, nechtěla jsem, aby zůstávala na základce, kde zakrní...ale doba se změnila a dostat se teď na gympl, je (aspoň v Brně) stokrtát horší, než když jsem dělala přijímačky já. A aby toho nebylo málo, tak jsem dělala přijímačky i já. Jelikož jsem si nesedla s oborem Německý jazyk a literatura na Filozofické fakultě, poté co nám dali páni vyučující jasně najevo, že tady se nic nenaučíme, na to ať si zaplatíme jazykovu...no proběhlo několik velmi překvapujících roztržek....to by bylo na další článek. Tak jsem se rozhodla, že v tomhle pokračovat nebudu jen proto, abych to dostudovala. A jsem tomu nesmírně ráda! Díky mé mamce za důvěru! Přijímačky naštěstí dopadly dobře a od září se těším do školy! Když jsem se nad tím zpětně zamýšlela, tak to bylo vlastně dobře, že jsem "netrefila" VŠ. Protože kdybych byla na škole, na které mi záleží a měla bych studium posrané zimní situací doma, tak o to víc by mě to štvalo. Takhle doufám, že už poběží od září všechno dobře na všech frontách.

Článek ještě nekončí. Ještě se toho pár událo ;-). 1.5. jsem psala TSP, takže samozřejmě stres, abych to nepokazila (což jsem nakonec pěkně posrala), no, a začalo mě bolet zničeho nic rameno. Během restu. Ehm. Co to do háje má zase být?! Vadilo mi otevřít lednici, zvednout batoh, sklenici vody...PROČ? Protože se jmenuješ Iva Vejmolová a tenhle rok prostě bude stát za hovno, tak se s tím smiř. Jenomže s tím já se nesmířím!

Takže jsem si dala několik dní opět bez lezení, pak jsme odletěli na 4 dny s Aďouchem na Sicílii, kde jsme se oba cítili skvěle, díky skvělým mazlavým podmínkám. Když jsem zapytlila 6c, tak jsem si tak říkala, tak to bude příští týden fakt forma na dalším nominačním závodě. Cítila jsem se fakt strašně "dobře". Jednu výhodu epické namydlené podmínky měly, rameno se sklidnilo díky tomu, že jsem nemohla lézt žádné těžké cesty.

Dojela jsem do Svitav na další nominační závod a v duchu jsem si říkala, tak snad to nebude taková pohroma a když by mi to sedlo, tak by mohla být třeba bedna a už ne bramborová (uznej, na to opravdu nejsem z Českých závodů zvyklá...). Jak jsem psala v jednom z krátkých postů na své nové facebookové stránce sportovce, že tady zvítězila hlava, tak to je pravda. V hlavě jsem měla naprosté čisto, odevzdala jsem vše a vyhrála jsem. Tečka. Ostatní holky nevymyslely dobře jeden těžký campusový krok (i přes to, že tu cestu lezli kluci celý den, ano, bohužel nebylo finále OS). A bylo.

Další víkend proběhl naštěstí už poslední nominační závod. Přiznávám se bez mučení, beru nominančí závody jako nutné zlo, nebaví mě to, ztracený den 3 cestami a v poslední době se z toho dělá hogofogo. Je to fuč. V Polici už jsem se cítila dobře, nějaká síla konečně dorazila a tentokrát už na pohodu jsem si dolezla pro vítězství. Možná to bude znít napapaně, ale když jsem se dívala na videa, jak ostatní holky lezly, tak bez obalu říkám, že tam kde to stačilo na 2. a 3.místo, tak tam to začalo. Sorry.

Po Polici jsme odjeli na otočku do Jury a následně točit do Arca. Vyčistila jsme si hlavu a hurá konečně do pořádného tréninku! Měla jsme to krásně naplánované. 4 týdny konečně trénink! 2 týdny vylaďování a bum na svěťák do Villars! A ono sice bum, ale jinde. Po 3 týdnech tréninku, kdy jsem se cítila nejšťastněji a nejlépe za posledního půl roku, že zase dělám naplno to, co mě baví a nic jiného konečně neřeším. STOP.

PÁSOVÝ OPAR, I´m here, how do you feel?

Se slzami v očích odcházím z pohotovosti FN u Sv. Anny.
PROČ?! Ty stále nevíš? Vždyť už jsem ti to říkal, jmenuješ se Iva Vejmolová. NE! a NE! a NE!

Nedalo mi to a zeptala jsem se pár lidí, kteří pásový opar prodělali. Ti mi řekli, že se jim vyloupl v momentě, až když všechny starosti byly pryč a cítili se, že můžou zase dýchat. Díky za vysvětlení, víc není třeba.

Když teď ležím v posteli, ze stolu se na mě směje 25. tabletka Zoviraxu, krk mě při vzpomínce na minulé měsíce svědí ještě víc, tak si v duchu říkám. Zvládnu se v této sezóně znovu zvednout?

To se uvidí za měsíc či dva...až se tu objeví další článek.

Mějte se nádherně, závidím Vám všem, kteří načerpáváte energii ze sluníčka!
Ivka
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Splnil/a sis už svůj letošní cíl?

Ano 32.9% (24)
Chybí mi kousek! 21.9% (16)
Zdaleka ne... 27.4% (20)
NE 17.8% (13)

Komentáře

1 Kateřina Kateřina | Web | 22. června 2016 v 17:52 | Reagovat

Tak to je tedy zatracená smůla! Přeji brzké uzdravení.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama